Muž v roztrhaných, vybledlých a deštěm nasáklých šatech, vychází z úpatí skály, ze zavaleného vchodu ve Velkém Severním Pohoří.
Zdá se, že tam strávil věčnost. V deštivém počasí se brodí lesem. Kdyby ho postřehli strážci Elvandaru, věděl, že by ho na čaj jistě nepozvali.
Když se dostal z dosahu stráží, potkal smečku vlků, kteří se na něj hladově podívali.
"Jen počkejte, já vám dám!" Navzdory tomu, že vypadal jako chudák bez majetku, cítil, že jeho magická energie pulzuje k nevydržení. Pulzuje temnými tepy.
Muž se postavil proti vlkům, kteří pomalu kráčeli proti němu, připravujíc se na boj.
Muž nashromáždil potřebnou energii a chtěl potichu vyslovit zaříkávadlo…
"Kruciš, kruciš… jak ono to jen bylo?", řekl ve snaze vzpomenout si na magickou větu, kterou nepoužil už roky.
"Tak dobrá!" Vyřkl plný sebevědomí. V ruce rychle smíchal bylinky vytažené z brašny na opasku, udělal jemu již dávno známý pohyb rukou, čekajíc že se promění a smečku jednou provždy zažene do hlubokého lesa. Bylinky mu jen zajiskřily v ruce, a proměnily se v malý obláček dýmu, který se rozprskl jak záblesk noční hvězdy.
"No to se mi snad zdá!" Vykřikl a dal se na útěk. Vlci by ho bývali dohnali, nebýt tamější v lese žijící lamy, na kterou muž rychle nasedl. Ale lama nebyla zvyklá na cestující, splašila se, a jak smyslů zbavená skákala do všech stran. Už nebylo v jeho silách se na zvířeti udržet, natož mu poručit.
Vlhko, to bylo to, co muž cítil jako první, když se probral opět k životu.
Ležel před jakýmisi kamennými hradbami. Jeho ruka byla bez pohybu, hlava třeštila jako střep. Dopotácel se až k městům, kde se ho místní ujali a dovlékli do temného stavení, kde ho uložili do postele a muž opět pozbyl vědomí.
"Pane! Pane!" bylo první co slyšel, když se probíral k životu.
Pootevřel oči... Viděl léčitele, jak se nad ním sklání a cosi mumlá.
Pak mu přiložil k ústům lahvičku s červeným lektvarem, který muž pomalými loky vypil.
Za pár vteřin cítil, jak do jeho těla proudí nová energie, muž se probral a začal vnímat.
"Pane, já nevím, co se vám stalo a upřímně potom ani nechci pátrat, ale je zázrak že jste to přežil. Nevím, kde jste byl, ale nevracejte se tam. Už byste to nemusel přežít. Vy asi budete nekromancer, že? Mumlal jste si ze spaní zaklínadla. Jste zesláblý a hodně jste toho zapomněl, ale vrátil jste se…"
Muž na léčitele kývl hlavou, a vyšel ven. "Nu… tohle je přesně Krondor tak, jak si ho pamatuji." řekl si pro sebe. Po několika hodinách se úplně probral a nejen to. Nakoupil si všechny věci nové, bylinky, knihu nekromancie, oblečení, zkrátka vše.
Muž vyšel před východní bránu, a dal se na cestu pouští. Po cestě se vyhýbal obřím škorpionům, až došel do tamějšího města. Matně si pamatoval, že tam dříve bydlel.
Bohužel, když vstoupil do budovy, viděl vývěsku, že dům vlastní úplně někdo jiný.
Zklamaný, ale plný sil se vrátil do Krondoru. Po další dva týdny jsi oživoval nekromancii, ovšem na většinu věcí si stále nemohl vzpomenout.
Po týdnech zaslechl v hospodě jakési bojovníky, co si povídají o muži, který se rozhodl prodat byt.
Sebral se a okamžitě se vydal onoho muže vyhledat. Dle rad od měšťanů tohoto prodejce konečně našel.
Zašli spolu do hradeb, a tam se domlouvali. "Hmm to je velký byt, je hezký." Pravil muž a prodejce mu sdělil kupní cenu. "Prodám vám ho za 26 000 zlatých."
"Proboha tolik?" vyřkl muž, ale neměl na vybranou. Věděl, že takovýhle byt už nikdy nesežene. Nějaká příležitost se zkrátka naskytne jen jednou za život, tohle byl ten případ.
Muž klidným hlasem odpověděl: "Jsem Nax. Zargo Nax."
Dveře za ním zaklaply…
Po dlouhé přemluvě - kdy muž přemlouval sám sebe - se rozhodl byt koupit.
Před bytem spolu sepsali smlouvu a předali šek. Muž vcházel do dveří, a prodejce na něj stihl zavolat: "Počkejte! Neřekl jste mi vaše jméno!"
